english Plakáty Pohlednice Muzeum Alfonse Muchy v Praze Životopis Alfonse Muchy Muchova Slovanská epopej Secese - umělecký styl Autor: Eva Haunerová E-mail: eva(at)hauner.cz

Říká se, že secese patří mezi poslední pozoruhodné umělecké styly, které se kdy v historii objevily. Ve skutečnosti, secese tvoří konec dlouhé řady uměleckých slohů jako Románský sloh, Renesance, Baroko a další. Tento styl začal prudce vzkvétat na konci 19. století a tento vzestup trval přibližně jen jedno desetiletí. Poté se secese proměnila ve více propracovaný a neotřelý umělecký sloh. V 90. letech 19. století mnoho mladých umělců nebylo spokojeno se skutečností, že celá západní Evropa byla rychle industrializována. „Secese se pokusila o soužití mezi praktickým prostředím a intimitou soukromého života“ (Duane, 1996, p. 6). Nový styl byl přesně tím, co umělci vyžadovali (Duane, 1996). „Secese byla charakterizována obnoveným zájmem od přírodní, plynulé tvary a subjektivní cit pro duchovní obsah. Křivky, spirály a bohaté ornamenty se staly oblíbenými znaky tohoto stylu a byly používány na skle, keramice, v architektuře i grafice“ (Duane, 1996, p. 6). Secese měla velice blízko k symbolismu a čerpala inspiraci z francouzského Rokoka a japonského umění (Ellridge, 1992). Nový styl se stal brzy velmi populární a rychle se šířil do hlavních center kultury západní Evropy; zvláště oblíbený byl v Paříži, Vídni, Mnichově a Berlíně, stejně jako ve Velké Británii a v USA.

Nejznámějším českým secesním umělcem je bezpochyby Alfons Mucha, který se stal známým hlavně díky svým plakátům pro Divadlo Sarah Bernhardtové v Paříži. Je však důležité zmínit, že Mucha nemaloval pouze plakáty. Kromě plakátů, vytvořil mnoho knižních ilustrací, dekorativních zástěn, reklam, šperků, dekorativních sošek, architektonických návrhů a hlavně také způsob, jak průmyslově vyráběné zboží udělat atraktivnější. Tak například reprodukce jeho obrazů se objevily na krabicích na sušenky, na známkách i na bankovkách (Moucha & Řapek, 2000). Zde se dozvíte více o životě umělce, o jeho díle, o období jeho největší slávy, jeho návratu do Čech a vůbec o jeho přínosu pro umění.

Začněme s raným obdobím života a práce Alfonse Muchy. Alfons Maria Mucha se narodil v moravských Ivančicích v roce 1860. Měl dvě sestry: Annu a Andělu. Jeho otec Ondřej pracoval jako úředník u soudu a Ondřejova druhá manželka Amalia byla dcerou bohatého mlynáře (Kusák & Kadlečíková, 2000). Už jako chlapec Alfons rád kreslil obrázky a skicy tváří a měl také talent na zpívání. Díky jeho neobvyklému hlasu, získal sborové stipendium v kostele Sv. Petra v Brně (Duane, 1996). Mladý Mucha studoval v Brně na Slovanském gymnáziu. Poté chtěl studovat na Umělecké akademii v Praze, ale nebyl přijat. Místo studia začal pracovat jako úřední u oblastního soudu v jeho rodném městě. O dva roky později odešel a začal malovat kulisy pro vídeňskou společnost. Bohužel byl po nějaké době propuštěn a musel si hledat nové zaměstnání. Během jeho dalších zaměstnání potkal důležitého člověka, který rozpoznal jeho talent a pomohl mu dostat se na Akademii umění v Mnichově. Po dvou letech se Mucha přestěhoval do Paříže, kde pokračoval ve svých studiích (Kusák & Kadlečíková, 2000). Avšak jednoduchý život neměl pro Muchu trvat věčně.

V roce 1889, Mucha odpouští Akademii a začíná si vydělávat na živobytí. Naštěstí v Paříži je pro talentovaného umělce jako je Mucha dostatek pracovních příležitostí. Nejdříve ilustruje učebnice a populární romány pro pařížské nakladatelství, později má příležitost ukázat svůj talent při realizaci kalendáře na rok 1884 pro známého výrobce inkoustů (Ellridge, 1992). Všechny tyto zakázky byly pro Muchu v té době velmi významné, ale nejnáročnější úkol měl teprve přijít.

Jednoho dne dostal Alfons Mucha příležitost vytvořit plakát pro Divadlo Sarah Bernhardtové a tato zakázka odstartovala období Muchovo největší slávy. Plakát měl být navržen pro divadelní hru Gismonda, ve které hrála Sarah Bernhardtová hlavní roli (Ellridge, 1992). V této době již byla Bernhardtová velice známá herečka, jež byla nejen krásnou ženou, ale vůbec i okouzlujícím a pro věc nadšeným člověkem (Duane, 1996). Herečce se zalíbil návrh plakátu tak moc, že Muchovi navrhla uzavřít smlouvu na dalších šest let (Ellridge, 1992). Mucha pro ni pak navrhl ještě mnoho dalších plakátů (Duane, 1996) a stal se známým téměř přes noc (Ellridge, 1992). Plakát Gismonda obdivovala většina Pařížanů, v té době to bylo v umění zcela něco nového. Nedlouho poté, co se objevil Muchovo první plakát na veřejnosti, styl Art Nouveau (secese) začal být často nazýván styl Alfonse Muchy (Duane, 1996). Umělcovo dílo se brzy stalo součástí každodenního života; plakáty, dekorační zástěny, plechové krabičky na sušenky, obaly čokolád, parfémy či láhve likéru s etiketami navrženými právě Muchou se prodávali téměř všude (Ellridge, 1992).

Kolem roku 1903 začalo Muchu věčné malování podobných motivů nudit; motivem většiny jeho prací byla žena s květinami zasazená v romanticky řešeném pozadí. Oddanost slovanskému národu mu vnukla ideu projektu, který chtěl věnovat jako dar Čechům, a kterou pojmenoval Slovanská epopej: obrovská plátna ilustrující historii Slovanů (Duane, 1996). Jeden rok poté Mucha přijíždí do Ameriky, kde chce malováním portrétů získat peníze na svůj vysněný projekt. Bohužel, malování bohatých paniček mu šlo pomalu, a tak musel přijímat i objednávky na obálky časopisů, plakáty a reklamy. Muchovo sen zůstával nenaplněn a to až do doby, kdy potkal Charlese R. Crana, amerického průmyslníka a diplomata, jež mu slíbil financování celého projektu (Kusák & Kadlečíková, 2000). Na základě tohoto příslibu byl Mucha zas o kus blíže svému snu a byl čas vrátit se do jeho milované rodné země.

V roce 1909 se Mucha vrací do Československa a začíná se připravovat na práci na Slovanské epopeji. Ze všeho nejdřív bylo nutné najít vhodný ateliér. Mucha navštívil své přátele na zámku Zbiroh (západní Čechy) a našel tam dostatečně velký prostor, jež byl vhodný pro umístění několika obrovských pláten vedle sebe tak, aby na nich mohl pracovat současně. Mucha rovněž studoval kulturu Slovanů do nejmenších detailů, které by mohly pro dílo podstatné. Dokonce odjel na studijní cestu po Rusku, Polsku, Srbsku a Bulharsku, kde se snažil poznat tamní zvyky a dělal si důležité skicy pro svůj projekt (Ellridge, 1992). Čas od času stále přijímal zakázky na další menší projekty.

Mucha vždy usiloval o to, aby svým dílem byl prospěšný rodné vlasti, a tak jakmile byl postaven Obecní dům v Praze, Mucha neváhal a nabídnul vyzdobení části interiérů bez nároku na odměnu jako dar českému lidu. Mezi jeho další zakázky bylo navržení poštovních známek, které zhotovil v překvapivě krátkém čase. Později, když tvořil návrh na nové české bankovky, dokonce použil portrét vlastní dcery na jejich zadní stranu. V pražské Svatovítské katedrále jsou dodnes obdivovány pestrobarevná okenní vitráž navržená Muchou (Ellridge, 1992). V té době Mucha pracoval na mnoha různých projektech, ale vždy se stejnou pečlivostí, která pro něj je typická.

Alfons Mucha se zabýval myšlenkou vytvoření Slovanské epopeje řadu let a to bylo i důvodem proč ji později maloval tak rychle. Již v prosinci roku 1912 byla hotová první 6x8 metrů velká plátna. Po skončení I. světové války v roce 1919 Mucha úspěšně vystavoval prvních 11 obrazů v pražském Karolinu. Další dvě výstavy se uskutečnily v Americe a sklidily stejný úspěch jako v Čechách. Mucha pracoval na Slovanské epopeji až do začátku 2. světové války, kdy byl celý projekt přerušen německou okupací (Duane, 1996). Ani Mucha neunikl výslechům Gestapa. Alfons Mucha zemřel 14. července 1939 krátce před svými 79. narozeninami (Kusák & Kadlečíková, 2000). Jeho žena Marie, dcera Jaroslava a syn Jiří zůstali bez manžela a otce a projekt Slovanské epopeje zůstal nedokončen.

Dílo Alfonse Muchy je všeobecně oblíbené a uznávané, ale skoro se může zdát, že je více oceňováno v zahraničí než doma. Nejvíce kontroverzním dílem zůstává právě Slovanská epopej, která byla obdivována veřejností a kritizována uměleckou kritikou, kteří obrazy popisovali jako "prázdnou historickou nabubřelost" (Duane, 1996). Kritikové argumentovali tím, že takovéto dílo bylo pouhou romantickou myšlenkou, která měla být realizována mnohem dříve, protože na začátku 20. století už byla poměrně přežitá (Ellridge, 1992). Přesto však, Alfons Mucha ovlivnil světové umění i módu a to zvláště během svého pobytu v Paříži v letech 1894-1904, kdy rozvíjel ideu nového stylu Art Nouveau (Secese), který býval často rovněž nazýván "Styl Mucha". Kariéra Alfonse Muchy trvala 60 let a Mucha stačil vytvořit unikátní uměleckou sbírku se širokým záběrem - od reklamních plakátů počínaje, přes dekorativní paneau, plastiky a obřími historickými plátny konče (Duane, 1996). Alfonse Muchu lze bezesporu řadit mezi hlavní tvůrce secesního stylu.

Muchovo dílo je i po jednom století stále populární po celém světě. Jeho sláva byla oživena několik desetiletí po jeho pařížském triumfu a dnes mohou krásu jeho díla obdivovat návštěvníci v mnoho galeriích a muzeích po celém světě. Mucha se dokonce stal jedním z nejoblíbenějších zahraničních umělců pro japonské milovníky umění a u té příležitosti mu bylo v Japonsku otevřeno muzeum (Kusák & Kadlečíková, 2000). Krásné muzeum věnované Muchovo tvorbě je i v Praze.

Je zajímavé, že dílo Alfonse Muchy bylo obdivované již za jeho života a svou popularitu si udrželo dodnes. Tento fakt je dokladem toho, že Muchovo umělecké úsilí má trvalou hodnotu a jeho dílo nadále žije díky svým obdivovatelům.

Autor: Eva Haunerová